Antonín Matěj Píša – Láska

Motýl se do jara zavěsí
a kreslí nejkrásnější výkresy,
ty malíři se smutnýma očima,
oblaka maluj, která srdcem jdou,
a s láskou putuj za nima,
když bolest tvoji nebem odvedou.

Trhal jen květy, které měl nejvíc rád,
a dneska do zahrad
lomozně padá sníh.

Sestoupil pod zem s kahancem blikavým,
z nějž světlo prchá a kvete v dým.
Chtěl slyšet, jak srdce země bije v tichu,
naslouchat toužil u vod podzemních.

A slyšel kamenný vodopád smíchu,
po vodách marnosti plul.
Snad zahyne, snad zahynul —

Hvězdy až k srdci bodaly
a z dálky do dáli
slavně se vlnil svět.

Slunce jak trubač stálo na hoře nejvyšší
a ten, kdo neslyší,
nechť v jeho stínu
sám hledá svou vinu
a najde v rose suchý květ.

Víš, že její srdce má hvězdy tvar,
ty za ním putuješ, jen abys putoval.
Pak ztichla jízdní dráha
a zpíval vozů let a koní cval,
cítils jak krása její po srdci ti sahá
a toužils, radostně se skryv,
za chvíle ty přinést jí něco v dar.
A poznals jenom, že dávno sama
si vše už vzala dřív.

Přemýšlej dlouho, dlouho v snách
a uvěříš, že Kristus v bouři chodil po vlnách.
Zpívají ptáci a život v hodinách bije
a láska? Láska tajemství je,
jež tiše kráčí po vlnách.

Hvězdy na zemi padaly
a slavně z dálky do dáli
praporem zavlál svět.

A sníh ti tehdy roztál na rtu,
neb před vojáčkem, jejž v jeden den
postavili na ztracenou vartu,
aby tam smutkem byl těžce postřelen,
život svou vlajku sklonil naposled —

Hvězdy ve vlnách, 1924

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *