Jaroslav Vrchlický – Láska v jeseni

Zas v hustém listí tmavý hrozen kyne,
žár léta v jeho zrna skryl se celý.
Ó kdož jste milovati zapomněli,
ó pojďte, dokud čas je, v loubí stinné!

Ku lásky hodům jeseň tóny jiné
a barvy jiné má, ztich’ bzukot včely
ve plném úlu, ptáci oněměli;
snad proto těsněj šíj se k šíji vine.

Máj v lásce nesmělý byl hošík mladý,
a léto příliš divé nahým klínem
jen lákalo, však nezkojilo vášně.

Leč jeseň koketně své skrývá vnady,
co prohýříš jí v loktech prostopášně,
vše naučí tě zapomnít – svým vínem.

Sonety samotáře, 1885

Jaroslav Vrchlický – Píseň nešťastných milenců

Kdo může říci: „Láska je zlem?“
Je blaho i tenkrát, když raní.
My s korunou z hloží na čele jdem,
však s úsměvem
zpět zříme jen za ní a za ní!

Na nohách krev a na čele krev,
však v duších květ edenských fijal,
jas v očích a na rtu mystický zpěv
a každý z cev
dýchá zpět, od ní co přijal.

Kdo může říci: „Láska je zlem?“
Ten pravou moc její nezná;
dál drahou mléčnou na vzdory všem
s písní my jdem.
Smrt sama noc je nám hvězdná!

Okna v bouři, 1894