Divoucí div to – bože můj,
co v lásce k nám se kloní!
Celý svět v ní by roztál se
a vše jen žije pro ni.

Obláček tam se po nebi
co lásky posel honí,
a pták, co dřímá na větvi –
ten sní a sní jen o ní.

A člověk tady na zemi,
než smrt mu hlavu skloní,
on pláče, plesá, touží, lká,
on žije a umírá pro ni.

Ba andělé tam na nebi,
když zpěv jim z harf se roní –
o čem by mohli zpívat jen,
nesmíce zpívat o ní!

Večerní písně, 1859