Vzduch něžný tak byl a jemný,
že vůněmi hladil, že vláh’
dech jeho hluboký, zemný,
květ v slunci hřál na lipách.
Mně zdálo se, něhou se dusím
a láskou že musím mřít.
Že na tebe myslit musím
a jasně tě před sebou zřít.

A z hudby, již slyším zvučet,
se spřádá již tvoje tvář
a z květů, jež počly pučet,
vlá s bílého čela ti šlář,
a z pramenu, jenž tu stékal
tenounce nad travný klas,
se hovor ztajený smekal
a já v něm tvůj slyšel hlas.

A něha vše zalila vroucí,
je štěstím a závratí.
Já, k vrcholu života jdoucí,
to cítím zavátí,
jde představou po mém boku
neslyšně po květech,
ji ve větru slyším a toku,
zřím v stínů přeletech.

Ještě jednou se vrátíme, 1912