Potkal jsem ženu. V mladém roztoužení
vroucně se na mě usmála…
Já minul ji… Šel za mnou jiný –
usmál se též.
S ním tedy šla…

„Hle, láska!“ řekl jsem si, těžce poraněný,
„ta nejsilnější je jen pouhý hlad!
A když pak jedenkrát je hlad ten nasycený,
zvšednění přijde, klid a chlad…“

A já přec litoval, že minul jsem tu ženu,
že ač já nešel s ní, přec jiný kdos s ní šel,
i měl jsem duši hořce rozezlenu,
had žárlivosti v srdci zasyčel.

„Hle láska!“ řekl jsem si: „Má, jak oné ženy,
víc přec též není, nežli pouhý hlad –
tou onou ženou jednou nasycený
přešel by stejně v nudu, klid a chlad…“

Bolesti života, 1915