Pohnulo se jaro v srdci mém
jak nůž, který se v ráně obrací:
jsem láska, ale víc než láska rána jsem,
jež krvácí.

Můj spánek lehký je. Ale kdo probudí
ten sen, který se ze tmy ulomil,
zbloudilé střely hrot, zaryté do hrudi,
která nebyla cíl?

Pohnula se krása v srdci mém
jak pozdní početí, tak strašná a tak cizí,
jak v starém stromě jarem zmámeném
bušení mízy.

Ty cizí, cizí tak jak v krvi jed
po hadím uštknutí,
ty, smrti, lež a nerozkvétej v květ,
lež bez hnutí.

Hromnice hoří, 1939